Maketa v měřítku 1:100, zobrazuje město Jemnici s předměstím a obec Podolí tak, jak mohly vypadat před velkým požárem, který je zachvátil 3. června 1832. Oheň vznikl ve městě a rychle se rozšířil na předměstí a do Podolí. Celkem poškodil 178 domů, kostel sv. Stanislava, sv. Jakuba i synagogu. Největší škody způsobil v Podolí,
kde řada domů vyhořela do základů. Požár se kvůli silnému větru nedařilo dlouho uhasit.
Při požáru uhořeli v Podolí čtyři lidé: 83letý Bartoloměj Finda, 70letá Marianna Ganglová, 5letá Josefína Kudernová a 6letý Josef Novák. Řada domů byla značně poškozená, došlo ke znečištění pitné vody. V létě začala řádit epidemie úplavice, která trápila místní až do září. Zemřelo na ni nejméně 16 osob.
Říká se, že při požáru se v hlavní městské bráně zasekly vozy. Z města tak nebylo úniku a naopak ti, kteří chtěli pomoci s hašením, se nemohli dostat dovnitř. Neštěstí bylo posledním impulsem k modernizaci města a zbourání barbakánu velké brány. Nejpozději na začátku 19. století byly zbořeny a přestavěny také některé další součásti opevnění
(odstranění věže a padacího mostu na Malé brance, brány v hlavní hradbě na dnešní Husově ulici), na jeho konci došlo k odstranění části bašt - „městských věží“ v parkánové hradbě. Nejzachovalejší z nich dnes můžete obdivovat v zahradách za židovskou čtvrtí.
Jako podklad pro tvorbu makety byla využita mapa stabilního katastru vytvořená v roce 1824. Pro doplnění opevnění byly využit mapy Jemnice ze 17. a 18. století i nákres velké brány od Josefa Faasta. Podoba jednotlivých staveb byla inspirována dochovanými obrazovými doklady (Weißova veduta města z roku 1823, obraz zámku od Conrada Grefe, fotografie Raimunda Stillfrieda z Ratenic, Augusta Study, výjevů z jemnického zámeckého alba a fotografií se sbírky Vladimíra Hrbka). Pro nedochované stavby byly důležitým pramenem stavebně historické průzkumy, archeologické zprávy a podklady stavebních úřadů. Důraz byl kladen na to, aby byla co možná nejvěrněji zachycena podoba města, život v něm a profese jeho obyvatel.
Velký požár města Jemnice v roce 1832
V domech nalevo od staré radnice číslo 88 a 89 (dnes 94 a 95) žili měšťané pekař Anton Bursa a řezník a hostinský v jedné osobě Josef Modl. V pekařově domě vypukl 3. června 1832 požár. Ten den foukal silný vítr, který se stále točil a měnil směr. Právě pro ten vítr se požár roznesl po celém městě, přeskočil hradby a podpálil Podolí. Samohaše lítaly daleko, zvláště směrem k Dačicím. Říká se, že třebětičtí měli co dělat, aby je uhasili. Dům vedle domu seděli na střechách a polévali je vodou.
Vypráví se také, že před hotelem na náměstí stál vozík bez koní. Ten se znenadání sám rozjel a jezdil pořád dokola. S hrůzou na to hleděli zděšení lidé! Mnozí tvrdili, že to sám čert jezdí a křižovali se. Později to vysvětlovali tak, že od velkého žáru a větru se dal vůz do pohybu. Měšťané nemohli pochopit, proč nejdou pomáhat hasit Podoláci! Poslali trubače na Malou branku, aby je svolal. Jaké však bylo jeho překvapení! Celé Podolí bylo v plamenech. Kde se dalo, odvázali hospodáři dobytek a hnali ho do polí. Dobytek řval do zářící noci a utíkal do lesů. Bylo to hrozné divadlo.
Právě Podolí zpustošil požár nejhůře. Řada domů vyhořela do základů a čtyři lidé zemřeli. Vypravuje se, jak jedna stařenka chtěla zachránit aspoň peřiny, svázala je do plachetky na záda a utíkala cestičkou přes cihelnu a zahrady směrem na Ostojkovice. Uhýlek ze samohaše padl do peřin, ty se vzňaly a stařenka s nimi uhořela. Na místě neštěstí pak stával prostý dřevěný sloupek se svatým obrázkem, který místní ještě pamatují.
Když se obyvatelé vzpamatovali z prožité hrůzy, hledali viníka ohně. Byl za něj uznán právě pekař Bursa. Hájit se nemohl, poněvadž požár vypukl u něj. Lid ho proklínal. Obětavostí a přičiněním okolních vesnic byla Jemnice i s Podolím znovu vystavěna. Celé řetězy vozů prý dovážely píci, stelivo pro dobytek i různý stavební materiál. Život se znovu vracel do města. Také pekař Bursa napekl a dal na krám před okno své zboží. Ale běda! Sousedé sbírali výkaly dobytka a poházeli jimi pečivo. Ne jednou, ale pokaždé, nikdo u něj nechtěl nakupovat. Ubohý pekař měl štěstí, že vedl ještě polní hospodářství, tím mohl svoji rodinu uživit.
Uplynulo několik let. Z Podolí šel do kopečka k Valům muž. Díval se na svoji chalupu pod zvoničkou, zaklel si hlasitě a vyslovil svůj údiv, že nechce hořet. Slyšeli to dva dělníci, které on pro své rozrušení ani neviděl. Až najednou, celá chalupa vzplála. Chlapi ho hned chytili a vedli na četnickou stanici. Přiznal se, že uvázal nemocnou manželku na postel, polil petrolejem a podpálil. On šel do vazby, jeho žena uhořela. Za nějaký čas se palič ve vězení těžce roznemohl. Požádal, aby byl k němu povolán kněz, starosta a pekař Bursa. Vyznal jim, co jej tížilo již léta. Byl náruživý pijan a hostinský Modl mu nechtěl nalít, než zaplatí, co mu dluží. To nemohl, rozhněval se a umínil si, že se mu pomstí. Vešel nepozorovaně do domu a chtěl ho zapálit. Nenašel ale nic hořlavého, poněvadž hostinský nesedlačil. Přes půdu se dostal k sousedovi Bursovi. Tam našel seno, slámu a založil oheň.
Umírající prosil pekaře za odpuštění. Při nedělním kázání kněz oznámil, jaká křivda se po léta děla. Obec slavnostně vyvěsila na Bursův dům tabulku, na které bylo vysvětlení a odprošení. Pekař obnovil svoji živnost a dobře se mu dařilo. Po řadě let, při opravě domu, byla tabulka sňata a uložena ve dvoře. Když již byla takřka nečitelná, strčil ji tehdejší majitel domu Bedřich Coufal do kamen a spálil. Krátce na to přijeli páni z památkového úřadu a žádali vydání oné tabulky. Coufala mrzelo, jakou památku zničil, ale nic již činit nemohl.
